Konec nekonečných pouští

Pri spontánnom behu na Vítkove jednej sobotnej noci mi napadla táto báseň:

Rozhlédni se kolem sebe - a co vidíš?
Vypráhlou poušť bez oázy ztracené.
Mihá se ti před očima kdykoliv spíš.
V Jejím bludišti běháš jak dítě zmatené.

Vyhrát Jí je úkol nadliský a marný.
Mnohokrát jsem to zkoušel a selhal jsem.
Její obraz mi zhltli písečné duny,
když slepě utíkal jsem za tím hlasem.

Ptáš se proč jsem, sakra, tak naivní?
A já odpověď pro tebou připravenou nemám.
Já prostě věřím, že přijdou ty lepší dny:
kdy v řádcích básně napíšu, že nejsem sám.

Dovtedy klidně každou svou kost si dolámu
a spálený pekelným žárem setrvám na cestě.
Když budou mně brzdit, o to víc se rozběhnu.
Vím, že někde končí i nekonečné pouště.